Boty, botky, botičky
Ráno jsme se poprvé setkali s Tomášem Baťou. Kdybych to věděla dříve, vzala bych si ty krásné květované šaty. V expozici jsme s Baťou strávili celý den. Nejprve potřeboval posbírat a roztřídit ušité boty, které se vysypaly z přepravního vozu. Děti moje, nebylo to vůbec lehké, bot bylo nespočetně a nosili jsme je po jedné. Pokud jsme si jednu vzali a přinesli do naší rodiny i druhou, bylo třeba ujistit se, zda je pravá či levá a tvoří pár. Záleželo na každém detailu, na typu boty, jejím zavazování, druhu šití, zdobení a samozřejmě barvě. Po dlouhém vyhledávání správných bot jsme se přesunuli do „Zlína“. Na to, abychom mohli vyrobit boty, jsme potřebovali získat materiál, který jsme obdrželi za stavbu továren a domečků pro Baťovy zaměstnance. Další skupiny z rodin se tentokrát postaraly o propagaci našich ručně šitých bot a mohli jsme s výrobou začít. Od té doby se Baťovy botičky prodávaly jako divé. Aby se Baťovy výtvory dostaly do celého světa, bylo potřeba postavit silnice. I ty se nám vskutku povedly. Na všechno dohlížel sám Baťa. V závěru dne si každý ušil jednoduché ,,kristusky‘‘ dle Baťova postupu. Ty nejkrásnější, nejhezčí a nejodolnější, které překonaly písčinu nebo brod, byly náležitě oceněny. I já jsem si sama vyrobila krásné střevíčky a zůstaly mi dodnes.
Tajemství za prvenství v rychlosti a nejlépe roztříděných botách získali Müllerovi. Rozhodli se však toto tajemství s ostatními nesdílet. Jaká historická postava se objeví další den, to nám ostatním rodinám zůstalo utajeno. Myslíte, že to bude už Kazimír? Počkejte si na další večer.